Eseje

  •  

    Esej 2 - O psaní a tak

    Psavci mají v hlavě spoustu představ, myšlenek, ti postiženější z nich často i celých světů, které utiskují jejich mozkové závity a nemohou ven. Potřebují se jich zbavit a jednou z možností je se z této choroby vypsat a sdílet svou prokletou imaginaci s ostatními. Existují psavci různých schopností a kvalita toho, co napíšou, závisí v zásadě na třech základních věcech.

    1. Jak moc zábavný, zajímavý a propracovaný je jejich vnitřní svět pro ostatní. Musí být přiměřeně konvenční - tisícistránkový román autisty popisující svůj pokus o komunikaci se stéblem trávy by vás asi nezaujal, i kdyby byl napsaný sebelépe. Samozřejmě i přiměřeně nekonvenční. Konvenčních stále stejných věcí najdete na policích desítky. Utěšeně jich přibývá a často jsou to velmi velmi tlusté svazky. Profesionálové své představy upravují do komerčně nejvýhodnějších podob.
    2. Jak dokonale psavec dokáže svůj svět přiblížit, zprostředkovat. Ani člověk skvěle ovládající všechny nuance jazyka nemá vyhráno, i když formulační schopností jsou podmínkou nutnou, nikoliv postačující. Existuje spousta řemeslných postupů a fint, které klasifikují a porovnávají literární kritikové. Jenomže vždy až po té, kdy je někdo jiný použil, aniž by obvykle měl jejich vzdělání.
    3. Na osobnosti hodnotitele. To je neoddiskutovatelné, protože nikomu se nelíbí všechno. Pokud existuje příběh, o kterém se prohlašuje, že se líbí všem, je perlou, základním kamenem, tvůrcem nového kánonu.. Na druhou stranu podobné opěvování může být často i tím, že je právě „in“ tvrdit, jo! To je super!

    Na internetu a v nejrůznějších časopisech, jsem potkal spoustu mizerných, příšerných a strašných povídek, současně i manuály, jak psát ty dobré. Nesnažím se zde předložit manuál, spíše námět k úvaze, zda psát či nepsat a jak psát. Mám teď na mysli spíše kratší příběhy.

    1. Musíte vědět proč píšete. Motivace založená na ocenění ostatních či v x set korunovém honoráři je nedostačující. Důvod by neměl spočívat ve zjevování velkých zásadních pravd a vznešených idejích, ale v něčem neskonale obyčejnějším. Například: Tyhle písmenka mlátím do klávesnice, abyste všichni čubrněli, až se můj hrdina prodere příběhem na druhou stranu, abyste zírali se zadrženým dechem, báli se o vlastní srdce, mozek, suché slipy/kalhotky (to kvůli feministkám), až na vás pustím palbu své imaginace. Nebo: abyste zažili onen prchavý pocit smutku, když on, ona došel na pobřeží a uviděl oceán a zjistil, že je vše u konce. Nebo z nějakého úplně jiného důvodu. Musí tam však NĚCO být, jinak to nemá cenu.
    2. V příběhu nesmí být nic zbytečného. Nepopisujete celý svět, pouze to, co je pro váš příběh důležité, řekněme zatraceně důležité. I když to někdy může být utržený knoflík u košile. Každé slovo navíc je hřebík do rakve. Můžete se někdy rozcházet se čtenářem v názoru, co je a není důležité, jenomže on je arbitr. Na druhou stranu píšete hlavně pro sebe - pokud nejste profík. Tady je ostří sporu, na kterém musíte opatrně balancovat. Nepořežte se moc.
    3. Svět, příběh, postavy. Všechno musí být v rámci vámi vytvořených reáliích přísně logické a do sebe zapadající. V okamžiku, kdy něco škobrtne, kdy soukolí skřípe, nemá cenu pokračovat ve čtení, protože předkládaný svět je jen ubohou kulisou, která není živá. Takový slabárny známe přece z kin a tv. Čas deus ex machin minul.
    4. S krátkostí příběhu stoupá důležitost pointy, i když není nezbytně nutná. Je jako mistrovský šťouch na závěr partie, kterou jste s přehledem vyhráli tím, že jste si čtenáře získali na svou stranu, nechali ho na čas zapomenout na nezaplacené složenky, sexuální frustraci a vůbec.A on miluje, když je poražen na hlavu a bude vás za to mít rád. (Jenže na to vy kašlete, protože pokud píšete, máte hlavu plnou ptákovin, blbostí, které vás tíží, sráží k zemi, zabraňují vám plnit vaše bankovní konto a páchat spoustu jiných bohulibých věcí. Zbavit se jich můžete sdílením se čtenářem. Takže, kašlete na něho, nebo ne?)